Číslo paragrafu: 2777

V římské liturgii je eucharistické společenství vybízeno, aby se modlilo Otčenáš s dětinnou důvěrou; východní liturgie užívají a rozvíjejí podobné výrazy: „Odvažovat se s naprostou jistotou“, „Učiň nás hodnými“. U hořícího keře bylo řečeno Mojžíšovi: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky“ (Ex 3,5). Pouze Ježíš mohl překročit práh božské svatosti; on nás také uvádí před tvář Otce, když „dokonal očištění hříchů“: „Hle, tady jsem já i moje děti, které mi dal Bůh“ (Žid 2,13). „Vědomí, jaké máme o svém otrockém stavu, by nám dalo propadnout se pod zem, naše pozemské bytí by se proměnilo v prach, kdyby nás autorita samotného našeho Otce a Ducha jeho Syna nepobízela, abychom se odvážili zvolat: ‘Abba, Otče’ (Řím 8,15) … Kdy by se slabost nějakého smrtelníka odvážila nazývat Boha svým Otcem, ne-li jen tehdy, když je nitro člověka oživováno mocí shůry?“