Číslo paragrafu: 2684

Během dějin církví se ve společenství svatých vyvinuly různé spirituality. Osobní charisma nějakého svědka Boží lásky k lidem se mohlo předávat, jako Eliášův „duch“ Elizeovi a Janu Křtiteli, aby měli na tomto duchu podíl i učedníci. Určitá spiritualita je také soutokem jiných liturgických a teologických proudů a dosvědčuje inkulturaci (zakořenění) víry v určitém lidském prostředí a v jeho dějinách. Křesťanské spirituality se podílejí na živé tradici modlitby a jsou nezbytnými vůdci věřících. Ve své bohaté rozmanitosti jsou odleskem jediného a čistého světla Ducha svatého. „Duch je opravdu místem svatých a svatý je pro Ducha obzvláště vhodným příbytkem, protože svatý se oddává tomu, aby přebýval s Bohem, a je nazýván jeho chrámem.“