Číslo paragrafu: 2575

I zde má iniciativu Bůh. Volá na Mojžíše z hořícího keře. Tato událost zůstane jedním z prvopočátečních předobrazů modlitby v židovské i křesťanské duchovní tradici. Vždyť jestliže „Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, Bůh Jakubův“ volá svého služebníka Mojžíše, pak proto, že je Bohem živým, který chce, aby lidé žili. Zjevuje se, aby je spasil, ale nikoliv sám bez nich ani proti jejich vůli: povolává proto Mojžíše, aby ho poslal a dal mu účast na svém soucitu a na svém díle spásy. Vypadá to, jako by byla v tomto poslání snažná božská prosba; a Mojžíš po dlouhé rozmluvě přizpůsobí svou vůli tomu, co chce Bůh spasitel. Avšak v tom rozhovoru, ve kterém se mu Pán svěřuje, se Mojžíš učí i modlit: vyhýbá se, namítá, především ale klade otázky. A právě jako odpověď na jeho dotazování mu Pán svěří své nevýslovné jméno, které se zjeví v jeho velkých činech.