Číslo paragrafu: 208

Tváří v tvář úchvatné a tajemné Boží přítomnosti člověk nahlíží, jak je nepatrný. Mojžíš si před hořícím keřem zouvá opánky a zakrývá si tvář před Boží svatostí. Před velebností třikrát svatého Boha Izaiáš zvolá: „Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů“ (Iz 6,5). Když Petr vidí božská znamení, která Ježíš koná, zvolá: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“ (Lk 5,8). Protože však Bůh je svatý, může odpustit člověku, který před ním uzná, že je hříšník: „Nebudu jednat podle žáru svého hněvu ? neboť jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe“ (Oz 11,9). Také apoštol Jan říká: „Před ním uklidníme své svědomí, když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí“ (1 Jan 3,19-20).