Číslo paragrafu: 156

Důvodem k víře není skutečnost, že se zjevené pravdy jeví jako pravdivé a pochopitelné ve světle našeho přirozeného rozumu. Věříme „pro autoritu samého Boha, který se zjevuje; on se totiž nemůže mýlit, ani nás nemůže klamat“. „A přece, aby naše poslušné podřízení se víře odpovídalo rozumu, Bůh chtěl, aby vnitřní pomoc Ducha svatého byla doprovázena vnějšími důkazy jeho zjevení.“ Tak zázraky Krista i světců, proroctví, rozšíření a svatost církve, její plodnost a její stálé trvání „jsou naprosto bezpečnými znameními Božího zjevení, přizpůsobenými pro chápání všech“, jsou to „důvody věrohodnosti“, které ukazují, že souhlas, že souhlas víry není „nějaké slepé hnutí ducha“.