Číslo paragrafu: 1130

Církev slaví tajemství svého Pána, „dokud on nepřijde“ (1 Kor 11,26) a dokud nebude „Bůh všechno ve všem“ (1 Kor 15,28). Liturgie je od apoštolské doby vedena ke svému cíli toužebnými vzdechy Ducha v církvi: „Marana tha!“ (1 Kor 16,22). Liturgie tak sdílí Ježíšovu touhu „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto beránka … dokud se nenaplní v Božím království“ (Lk 22,15-16). V Kristových svátostech církev již dostává závdavek svého dědictví, má již účast na věčném životě, i když zatím ještě „očekává v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše“ (Tit 2,13). „Duch a nevěsta volají: ‘Přijď … Přijď, Pane Ježíši!’“ (Zj 22,17.20). Svatý Tomáš shrnuje různé významy svátostného znamení takto: „Svátost je znamení připomínající minulost, totiž utrpení Páně; je znamením poukazujícím na plody, které v nás působí jeho utrpení, totiž milost; je prorockým znamením, které ohlašuje předem budoucí slávu.“